"básničky" 2
Další básničky v pořadí. I o těchto se dá ještě hovořit, že jsou psány tak, jak šly za sebou...
1
Něco mě mrazí, je nás jak sazí.
Smrt přišla nevhodně, bojím se u ohně.
Skončíme v díře, stavějí kříže.
2
Svět se zbláznil válkami, láska mizí ranami. Nevěříme v přítele, hněv se v duši zaseje.
Nevěříme v řád a boha, smrt k nám přišla, Satan volá. Mizí naděj pod koly, zbudou po nás mrtvoly.
3
Plačně je mi dneska večer, připadám si jako svlečen.
Plačně je mi dneska v noci, plačně je i po půlnoci.
Plačně je mi, co mám dělat, nezemřít dnes bez anděla.
Plačně je mi dneska ve tmách, zemřu smuten na cestách.
Zemřu smutný, bez hněvu, budu zpívat andělu.
4
Dneska srším optimismem, úsměv mám dnes na líci. Potkal jsem já včera večer nádhernou holubici.
Potkal jsem já duši čistou, krásnou jako obrázek. Zítra ji chci zase vidět, budeme se procházet.
5
Růžička vykvetla v zahradě zelené, myslím jen na tebe, oči mám červené.
Oči mám červené, od pláče teskného, až se zas sejdeme, co bude nového?
6
Dívám se do oblak, na nebe s ptáky, slunce již nesvítí, my hrajem si na vojáky.
Hrajem si na válku, lásku již neznáme, rovně stůj vojáku, přátele nemáme.
Přátele nemáme, známe jen bídu, lůza jenž povstala skončila v splínu.
Navždy jsme v sutinách, hudba nám nezní, jen popel a prach padá si ze zdí.
7
Láska je procházka růžovou zahradou, po lásce na tvářích slzy jen zůstanou.
Bez lásky v samotě zanikne naděje, zemřeme v samotě, hlína nás přikryje
Skončíme v zemi, hlína nás zakryje, není už lásky, zemřela naděje.
8
Smrtka chodí po světě, vzpamatuj se člověče.
Smrtka chodí po zemi, živé duše scházejí.
Smrtka přišla mezi nás, boha neznát, zemřít snáz.
9
Proplouvám životem, jak kytka za polotem otáčí svůj pohled na nebe se sluncem.
Proplouvám samotou, růže mi nerostou, nechci být v samotě jak díra na botě.
Procházím po kraji, se srdcem na dlani, přátelství rozdávám, smutek si nechávám.
Jdu za svou vidinou, za láskou jedinou, s duší jak padlý sníh, bloudím teď v alejích.
10
Západ slunce v barvě zlata, smutek již mě zase láká. Smutek v duši, v beznaději, dnes se projdu alejemi.
Západ slunce v barvě rudé, snad neskončím brzo v truhle. V této době bez víry lež ve smrti zesílí.
Západ slunce v barvě ohně, neskončí z nás nikdo v hrobě. V beznaději, ve zmatku, budem se prát o matku.
Budem se rvát o zemi, o zeleň i s vodami. Budem bránit naši vlast, Čechy krásné, krásu krás.
11
Smrt prochází světe širým, ničí všechno včetně živých.
Lež předstihla její kroky, pravdu zničí za dva roky.
Satan prošel ulicemi, jen plevel roste silnicemi.
12
Dívám se dívám, dívám se na vodu, na listě mravenec plave jak na voru.
Dívám se dívám, dívám se na nebe, bez mraků se sluncem, krásné jak hřeje.
Dívám se dívám, dívám se na slunce, sedím si tiše, sedím si na louce.
13
Slunce svítí z nebe na zem, král z trůnu byl již sesazen.
Války ničí krásnou zem, snad tohle vše přežijem.
Slunce svítí z oblohy, smutek v duši zabolí.
Prázdno v srdci, v duši žal, nežiji, když vzpomínám.
Umírám však za zpěvu, ptáci zpívaj' o hněvu.
Zpívaj' smutně o světě, zachráníš se, člověče?
14
Dobrou noc a sladce spi, ať se ti zdají krásné sny.
Ať se ti zdá o lásce, budeš jako v pohádce,
ať se ti zdá o lesu, budu tiše, nehlesnu.
15
Mít někoho, koho bych líbal, koho bych ctil, s nadšením uctíval.
Koho bych ctil pro lásku věčnou, chodil bych, chodil rád se slečnou.
Chodil bych s holkou, nosil ji růže, za tohle vše láska jen může.
16
Tvé stříbro se rozlévá po nebi, prosím řekni, co je mi.
Proč mám duši rozervanou, proč mé slzy na zem kanou?
Proč umíráček tiše zní, dnešní noc je poslední?
17
Jsme tu jen na chvíli, chci býti zdvořilý.
Pro pravdu, pro víru radši zamřít ve splínu.
Pro lásku, pro naděj opustit rodnou zem.
18
Myslím, že se již nikdy nespatříme, setkání naše zahodíme?
Setkání naše v náhodě, já byl jsem chvíli v pohodě.
Když měsíc svítil září chladnou, v tuhle noc i růže zvadnou.
Růže krásná ostny píchá, z nebe padá smutek zítřka.
Déšť si prší, je mi plačně, setkáme se, kdo s tím začne?
19
Luna září bledým světlem, zdává se mi jak procházíš lesem, procházíš se po planině jen oděna v pavučině.
Jen oděna v mraku bílém, jak tvá duše, já jsem tvým stínem.
Jsem tvým stínem, mé srdce buší, tvé kroky ho nepřehluší.
Na cestě své, skryta ve tmě narazíš v měsíčním světle na růži rudou, krásně voní, vezmeš si ji do údolí.
Když dojdeme pak k zahradě, kde růže krásná nezvadne, sen rozptýlí se jako mlha,
jen prázdno duši opět bodá...
[The End]