"básničky" 1
Popis: Zde je moje první tvorba, ta by měla být ještě chronologicky jdoucí po sobě, tj. to, co si zde přečtete jako první je vůbec moje první "básnička" co jsem kdy napsal... nekdy kolem roku 2000+.
1
(tak toto je můj první výtvor... Vím, za moc nestojí.)
Chtěl bych ti zpívat měsíci, však pusto v srdci
a smutek na líci mám já v beznaději.
Chtěl bych ti zpívat měsíci, však smutek v duši
i na líci mám já opuštěný.
Chtěl bych ti zpívat měsíci, však mám rád
bílou holubici já osamělý.
Chtěl bych ti zpívat měsíčku a mám rád
bílou holubičku, pro ni šel bych světa kraj,
já zamilovaný.
Chtěl bych ti zpívat měsíčku, však neznám žádnou
písničku, kterou bych zpíval měsíčku, té holubici
pro potěšení.
Chtěl bych ti zpívat měsíčku, avšak myslím na bílou
holubičku já poblázněný.
Chtěl bych ti zpívat měsíčku a líbat bílou holubičku
já důvěřivý.
Tak pozdraven buď měsíci,
mám rád tvůj svit na líci,
však smutek sráží jeho zář,
nad hlavu nechci svatozář.
Tak sbohem buď můj měsíci,
pozdravuj bílou holubici
a osviť její přenádhernou tvář,
ji patří ta svatozář.
Tak sbohem buď můj měsíčku, j
á končím tuhle básničku,
Však smutek v duši zůstává
a láska osamělá.
2
Jsem ztracen ve víru velkoměsta.
Jsem ztracen v sychravém počasí.
Jsem ztracen a miluji tě, má lásko, d
o nekonečna.
Miluji tebe a ty to víš.
3
Dobrou noc, má bílá holubice.
Dobrou noc, má múzo bez čepice.
Dobrou noc mé štěstí i smutku,
spi sladce, bez zármutku.
4
Našel jsem ztracenou lásku k životu,
našel jsem štěstí jež obývá svět.
Našel jsem ztracenou lásku k životu
a úsměv jako lék.
5
Jsi jak růže z papíru,
jemná jak látka z kašmíru.
Až na vrcholky Pamíru
polezem' spolu bez splínu,
budeme mít štěstí ve smíru.
6
Má lásko jediná, myslím jen na tebe
a krev mi ulpívá na mojí haleně.
Na mojí košili bodná je rána,
od nože z oceli – nedočkám se rána.
7
Někdo mě pobodal ve skrytu tmy,
však nic mi nesebral, jen život beze cti.
Někdo mě pobodal ve skrytu stínů
a nic mi nesebral, jenom mou víru.
Někdo mě pobodal v pouličním osvětlení
a nic mi nesebral, jen život s beznadějí.
8
Cením si přátelství, cením si života, však smutek v neštěstí, když se mi chichotá. Má láska v beznaděj změní se k ránu. Spočinu bez hněvu a půjdu k pánu.
9
(toto vzniklo poté, co mi kamarád řekl, ať vyslovíčkařím něco na slunce...)
Sleduji odraz Slunce na hladině. Sleduji Slunce, jež paprsky svými zahřívá svět. Sleduji odraz Slunce na hladině. Sleduji Slunce, jež shlíží na náš nádherný svět.
10
(no, od kuď sem se to asi tenkrát vracel...)
Pivo pění a víno teče,
budeme vožralý a blít i v kleče.
11
Měj rád svět a lidi kolem sebe. Měj rád svět i Cyrila a Metoděje. Měj rád svět a rozdávej všem lásku. Měj rád svět a mysli na svou krásku.
12
Temnota, tma je horší v duši, než venku tam kde často prší. Prší z hůry, z oblaků, tlumí city ve strachu.
Bojím se té nenávisti, válka ničí jako vždycky lidskou duši, přátelství, cit se mění v neštěstí. S citem člověk ve válce ztrácí život v morálce.
13
Čekám na smrt z hedvábí, ta snad vrány přivábí.
Čekám na smrt pod jezem, snad mě skryje něžná zem.
Čekám na smrt pod topoly, rány v duši ale bolí.
Rány v duši, po těle , snad mě pohřbí andělé.
14
Je po dešti a zpívám si písničku, je po dešti , jsem veselý alespoň chviličku. Je po dešti a slunce zase svítí, je po dešti a v trávě roste kvítí.
15
Zas jdu po cestě zdlouhavé, na té se nic mi nestane. Zas říkám si svou básničku, mám rád i tu kytičku. Kytku v trávě vyrostlou, ještě pokrytou rosou. Zas jdu po cestě zdlouhavé, snad se mi nic nestane.
16
Na luční kvítí slunce svítí, zahřeje tě napohled tenhle krásný polní květ.
17
Prší, padají kapky z oblohy, prší, já nedám často na vlohy. Nedám na cit pro lásku, snad pro tu krásku z obrázku. Nedám na cit,na rozum, postavit chtěl bych bílý dům.
Ve kterém dobro najde se, i umění a recese, ve kterém šťasten spočinu, nemám důvod k počinu, ve kterém štěstí naleznu, snad nikdy více nezreznu.
18
Podobáš se červánku, jsi má múza ve spánku, křehká jak růže z papíru, něžná jak látka z kašmíru.
Třpytíš se jak perletí, prosím prozraď co je ti, když říkám si svou básničku ty zakrýváš si slzičku.
Slzičku, tu z hedvábí jež všechno štěstí přivábí. Snad přinese mi naději, ach má múzo, co je mi?
Jsi něžná jak látka z kašmíru, věřím v pravdu, ve víru.
19
V ústech mám chuť desinfekce, po cigárku je mi lehce. Dávám duši v oprátku, když věřím vlku v jehňátku.
20
Ceň si svého štěstí, zdraví ba i lásky – tu si přej. Vždyť bez lásky i štěstí není, bez té najdeš beznaděj.
21
Zůstal jsem sám, jak kámen v prachu písku. Zůstal jsem sám, snad jen se štěstím a platem na výplatním lístku. Zůstal jsem sám, kytička něžná kvete. Zůstal jsem sám, však na poušti nic nevykvete.
Zůstal jsem sám a tok času nelze změnit. Zůstal jsem sám, jak kámen zakopán do oranic. Zůstal jsem sám, snad svět bude jednou bez hranic. Zůstal jsem sám, jen proud řek nezná hranic.
Zůstal jsem sám, jak růže z papíru, jež odhodí krásky po prvním jarním dnu.
Zůstal jsem sám, ach lásko marnivá, proč se mi svět teď vysmívá?
Zůstal jsem sám, jak na poušti kámen. Zůstal jsem sám, tak Bohu vzdávám čest; amen.
22
Tma skryje touhu po naději, tma skryje ba i člověka, tma skryje touhu po naději a kytka v trávě odkvétá.
Tma skryje touhu po naději i pravdu v srdci ukrytou, tma skryje touhu po naději, má lásko nech mě v řece plout.
23
Živote, jsi smutný a nádherný zároveň, jak slunce zapadající nad vodním závojem. Jak slunce v červánku hezky se třpytíš, pošli mi pozvánku k příštímu bytí.
24
Bylas mi má milá velice rozmilá; bylas mi červánkem, zpívám teď s beránkem. Bylas mi vidinou, myslím teď na jinou, bylas mi životem, smrt číhá za plotem. Bylas mi nadějí, bloudím teď alejí.
25
Sen je jen pohádka, zrozena v mysli,
zabili jehňátka schovali v listí.
Zabili holubičku, bílou jak sníh,
sen skončí za chviličku, pravdu snad smím.
Zabili Křtitele, zabili Ježíše,
odplata přijde včas dalšího měsíce.
Sen skončil před chvílí, celý byl z hedvábí,
černého hedvábí, snad rány přepálí. Z
ničili růžičku, v sadě co kvetla,
zabili holčičku, krev na zem tekla..
Sen byl jen o zradě, o hříchu, smrti,
jen pravda zůstane ukryta v suti.
26
Hořká je vůně hlíny,
ulice plné špíny.
Smutná je barva smrti,
hedvábí plné rtuti.
Lesklá je barva kovu,
jsi spoután do okovů.
Rudá je barva krve,
co po tobě zbude.
27
Perem se o život, perem se o zemi,
byť dříve zelenou, dnes pokrytou sazemi.
Perem se o zemi pokrytou prachem,
život je bez ceny, třesem se strachem.
28
Je šero a všecko již usíná,
můj život po tichu, tichounce zhasíná.
Je šero mrazivé a všechno již spí,
mé tělo bez duše už dávno tlí.
Je šero ve městě, ve městě chladném,
má duše bez těla zanikne s ránem.
29
V devět ráno budu doma,
večer jsem potkal v hospodě soba...
30
Ach bože, ó můj pane,
řekni co se příště stane.
Co se stane bez víry,
bolest v srdci zesílí?
Bolest v srdci, ve zpěvu,
zemřu smutný, bez hněvu.
31
Hvězdy svítí, hvězdy září,
radost v duši nerozzáří.
Smutek v duši na líci,
chtěl bych zpívat měsíci.
Chtěl bych zpívat luně mé,
kam zas zítra půjdeme?
Hvězdy svítí, hvězdy září,
přemýšlím co bude v září.
32
Krajina poseta kříži,
vzpomínky neublíží.
Krajina zbarvena krví,
vzpomínky v srdci bolí.
Krajina pokryta tmou,
vzpomínky do hrobu zvou.
33
Lež přišla mezi stíny,
ulice plné špíny.
Lež přišla v době strachu,
co po nás zůstane brachu?
Lež přišla v době po moru,
těžká to rána osudu.
34
Hledím vzhůru na nebe,
koupím kytku pro tebe.
Hledím vzhůru v červánku,
zazpívám ti, beránku.
Hledím vzhůru do oblak,
snad nás skryje bílý mrak.
35
Třpytíš se perletí,
záříš mi stříbrem,
posviť mi na cestu,
ať nespím pod křížem.
Neskončím pod křížem
téhleté doby,
posviť mi na cestu,
vidím jen hroby.
36
Všechno hezké někdy skončí,
chodím ve tmě, svítím loučí.
Něco hezké někdy začne,
luna září, je mi plačně...
37
Sedím si u piva,
sedím si v tichu.
Má duše opilá
touží po citu.
Má duše bez lásky
po lásce touží.
Prohlížím obrázky,
procházím louží.
38
Láska jsou city, potřebné k životu,
bez lásky samota přivolá nicotu.
Bez lásky nejsme nic, jen pouhé stroje,
shnijeme za živa v té kupce hnoje.
Jen prázdné schránky se samotou svojí,
přátele nemajíc – což hrozně bolí.
39
Láska je věčná, přátelství pevné,
nezradit přítele neskončit v pekle.
Nezradit přítele, pak zemřít se ctí,
příroda krásná jest, když padá listí.
Lidé se hádají o hroudu hlíny,
Satan je na Zemi, probouzí stíny.
Přítel je nepřítel v téhleté době,
bojím se o život, neskončím v hrobě.
Krajina krásná, potoky teskné,
zanikla láska, smrt je na cestě.
Smrt je tak blizoučko, ach pýcho marnivá,
Pohrdám životem, smrt se mi vysmívá.
40
Měsíci na nebi, co přijde příště?
Zůstanu na zemi, smrt přijde tiše.
Zůstanu na zemi, smrt cítím u sebe..
Nezemřu na darmo, nepůjdu do nebe.
Nepůjdu k pánu, ač věřím v boha.
Zemřel jsem k ránu, žal v srdci skonal.
41
Plameny šlehají, kostel již hoří,
lidé se sbíhají, stěny se boří.
Ve zmatku, v neštěstí lidé tam zmírají,
shořelo děvčátko, pohřeb mu chystají.
Po ránu spálené trosky jen zůstanou,
lidem je plačně, na hřbitov potáhnou.
42
Zpívám si se smrtí, svou píseň labutí.
Zpívám si s beránkem, že jsem šel červánkem.
Zpívám si s vidinou, bloudím teď pustinou.
Zpívám si měsíci, smutek mám na líci.
Závěr: No, tak po dlouhé době sem opět zjistil, co sem kdysi psal za blbosti...